Suntory Hall vyšla skvěle!
V sobotu 27. června vystoupil Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Tokiu, ve zcela zaplněné Suntory Hall. V oné dokonalé síni se vás – ať už jste posluchačem, či hudebníkem – jaksi přirozeně zmocní pocit slavnostních a výjimečných chvil.
Program – řeknete – vcelku tradiční: Smetanova Vltava, Dvořákova Novosvětská, mezi tím První klavírní koncert Fryderyka Chopina. Ale… tradiční repertoár nemusí nutně znamenat „předvídatelnost“ či „očekávatelnost“.
Budu teď poněkud osobní a přiznám se vám, že při Novosvětské mi do očí opakovaně vstoupily slzy. Z několika příčin: jednak jsem si (pokolikáté už) uvědomila, jak skvostnou vstupenku do světa kultury nám Antonín Dvořák zkomponoval; v Suntory Hall ty nádherné melodie, harmonie, barvy vynikly s mimořádnou intenzitou. Za druhé jsem žasla nad nasazením členů SOČRu a pana šéfdirigenta Lenárda. Zdálo se mi, že ze sebe s potěšením a zápalem až vášnivým vydali nejen tóny, ale i kus duše. (Myslím to vážně, bez patosu.) Však se také Ondrej Lenárd při živém vstupu na Radiožurnál nechal slyšet, že „hráli ako bohovia“. A do třetice to možná bylo únavou po přestálé cestě…
…tuto přízemní poznámku bych vynechala, kdyby nestálo za to připomenout, že společně se zástupci Českého rozhlasu (náměstek pro program a vysílání René Zavoral, pověřený ředitel SOČRu Jakub Čížek) přiletěli v sobotu dopoledne do Tokia také členové televizního štábu v čele s režisérem Martinem Kubalou. Jak už někteří víte, k devadesátinám SOČRu připravujeme hodinový dokument, který má vykreslit aktuální tvář orchestru. Japonské turné coby vrcholná událost končící sezony musí být zmapováno.
A co Chopinův koncert? S kým? Se svéráznou, jedinečnou umělkyní Fujiko Hemming (ročník 1932), ženou, která navzdory značným zdravotním obtížím (jako -náctiletá přestala v důsledku onemocnění slyšet na pravé ucho, posléze u ní došlo i k poškození levého ucha, na které dnes slyší jen částečně) dokázala vybudovat pozoruhodnou uměleckou kariéru. Několik let prožila v Evropě, zásadního uznání se však dočkala až po návratu do Japonska v roce 1996. Vznikl o ní dokumentární film, na trhu se objevilo CD La Campanella, kterého se prodalo přes 2 miliony kusů. Následovalo pozvání do Carnegie Hall (2002, tedy ve věku 70 let), koncerty po Evropě, vydávání dalších alb.
SOČR se s paní Fujiko Hemming setkal už při dřívějších koncertech v Japonsku. Jak nám při rozhovoru pro dokument interpretka prozradila, „hudba a zvířata jsou jediné, pro co mohu v tomto hrozném světě žít. Bez nich by mé bytí pozbylo smyslu.“ Dokonce paní Hemming věnovala finanční prostředky na zbudování dvou zvířecích útulků v České republice. O jejich další osud se ale nezajímá, kráčí dál, neohlíží se. Chce toho ještě hodně stihnout, chce nastudovat mnohá díla, chce se nechat okouzlovat hudbou. V Suntory Hall sklidila ohromné ovace, bylo znát, že publikum k ní chová sympatie i úctu.
Potlesk pro SOČR si s tím sólistčiným nezadal. Však víte, Novosvětská… A závěrečná tečka v podobě Slovanských tanců č. 8 a 15, ta vyvolala takový příliv potlesku, že jsme si chtě-nechtě připomněli blízkost nejvyšší hory Japonska, divukrásné Fuji (3776 m). Ještě že odborníci tvrdí: „Ačkoli není vyhaslá, erupce je velmi nepravděpodobná.“
Á propos – za některé z přiložených fotografií patří mé upřímné poděkování nejen jejich autorovi Ondřeji Meleckému, ale i jeho kolegům z kontrabasové sekce: Radomíru Žaludovi, vedoucímu kontrabasové skupiny, za laskavé uvolnění Ondřeje z umělecké produkce v první části večera, a Tomáši Otevřelovi, který „to za Ondřeje vzal“, abychom měli hezké snímky ze Suntory Hall. Uznejte, že takový den stojí za kvalitní obrazovou dokumentaci z více úhlů.
