Vlastimil Kobrle o lednovém koncertu v Komorní řadě

S kolegy zase jednou ukážete, že umíte hrát i bez dirigenta. Je to pro vás vítané zpestření? 

Díky předchozím profesním zkušenostem, mj. s Talichovým, Sukovým i Filharmonickým komorním orchestrem, je pro mě tento způsob uvádění komorního repertoáru vlastně přirozený. Hlavně ale vždy rád opakuji, že v SOČRu působí řada vynikajících komorních hráčů, se kterými je radost spolupracovat. 

Zatímco hobojista Zdeněk Rys nastuduje s dechaři skladby Richarda Strausse a Jaroslava Krčka, vy připravíte s kolegy ze smyčcové sekce díla Ottorina Respighiho a Gustava Holsta. Patří k běžnému repertoáru smyčcových ansámblů?                                                                                                                                     

V obsazení, ve kterém vystupujeme, ano. Respighiho suity jsou brilantní ukázkou orchestrální transkripce renesančních a raně barokních hudebních motivů původně psaných pro loutnu. Holstova St. Paul’s Suite vznikla v době, kdy autor působil v londýnské dívčí škole sv. Pavla a stal se vlastně průkopníkem hudebního vzdělání žen. 

Houslová hra je obecně vnímána jako velmi náročná. Vy máte tři děti, dal jste je „na housle“?

Dvě starší se od dětství věnovaly klavíru a dcera si pak na dva roky přibrala ještě violoncello. Syn ke klavíru pro zábavu usedá dodnes, dokonce založil s kamarády kapelu a pravidelně koncertují. Takzvaně to „odnesl“ nejmladší syn, který hraje na housle od pěti let. Věnuji se mu a dělá mi radost. Přál bych mu, aby ho to bavilo a těšilo stejně jako mě. 

A čeho se, Vlastíku, na zvuku houslí nikdy nenabažíte?  

V loňském roce jsem začal hrát na krásný mistrovský nástroj českého houslaře z 19. století. Je veliké štěstí, když se vám do ruky dostane takový inspirativní instrument. Velmi si ho užívám jak při hře v symfonickém či komorním orchestru, tak i při sólových koncertech.

Vstupenky na koncert můžete zakoupit ZDE.

Zdroj: Týdeník Rozhlas